Děti a konec světa

Ke konci církevního roku nasloucháme při bohoslužbách biblickým textům o konci světa. Tak tomu bylo i v neděli 15. listopadu. Je to těžce uchopitelné téma pro všechny generace, přesto promluva pro děti při mši svaté pro rodiny s dětmi toto téma nevynechala. Dětem bylo přibližováno pomocí jim blízkého prostředí školy a sportu. Když ve škole při písemce řekne paní učitelka: “Tak konec!“, všichni musejí odložit pera – někdo rád, že to má za sebou, někdo nerad, že nestihl vše napsat. Na konci světa to může být podobně – někteří budou rádi, že jim přestanou bolesti, starosti a trápení, že si konečně odpočinou. Ale někteří budou třeba protestovat, protože chtějí ještě něco zažít, mají rozdělanou práci, spoustu plánů… Horší to však bude u těch, kteří něco pokazili, někomu ublížili a chtějí to ještě napravit. Možná by rádi urovnali a uspořádali vztahy se svými blízkými… Bude tomu trošku podobně jako při fotbale, když se odpíská konec zápasu a už nelze nic změnit, nic vrátit zpět. 

 Co je zvlášť důležité – všimněme si, že Ježíš nepoužívá „konec světa“, ale mluví o svém příchodu! A na to se přece můžeme těšit! Učedníky i nás Pán Ježíš povzbuzuje, že to nebude konec, ale vlastně začátek, začátek Božího království. Boží láska, spravedlnost, síla a moc zvítězí nad smrtí, bolestí, utrpením, hříchem, nad nedorozuměním, smutkem… a přemostí všechny vzdálenosti v lidských srdcích. Náš život by proto neměl být zaměřen na očekávání katastrof, ale na život a šťastné setkání s Kristem. 

 V závěru promluvy děti slyšely malý příběh, který se stal v Polsku: V noci v jednom domě hořelo. Obyvatelé se venku navzájem hledali a pozorovali svůj dům v hustém kouři a plamenech. Už se tam nedalo vrátit. U domu pod jedním oknem stál jeden tatínek, nastavoval svou náruč a volal na svého nejmladšího syna: „Neboj se a skoč!“ „Ale já tě, tati, nevidím!“ „Nevadí, já tě vidím, skoč!“… Dopadlo to dobře, protože ten malý kluk tatínkovi do náruče skočil. Uvěřil mu, důvěřoval, spolehl se na něj a odevzdal se mu.