Z DIVOKÉHO BALKÁNU - ROK MĚ UČILY DĚTI

   V září 2018 jsem se vydala do Bulharska na roční dobrovolnou službu. Většinu času jsem zde trávila ve Staré Zagoře v chudé romské čtvrti, kde působí salesiáni. Většina z nás si pod Bulharskem představí dovolenou u moře nebo krásné hory, ale málokdo se střetl s bulharskou chudobou. Romské čtvrti v Bulharsku jsou oddělené od zbytku města, nachází se na okraji nebo jsou obestavěné zdí. Když vejdete do této čtvrti, je to jako vejít do jiného světa. Hraje hlasitá hudba, lidé tančí na ulicích, projíždí povoz tažený koňmi a řídí ho malý chlapec. Děti si hrají na ulici s odpadky a dospělí posedávají venku na gauči. Velká část lidí si staví domy sami, chudší domy mají jednu místnost, postel a kamna. Lidé se chodí umývat do společných sprch, je to pro ně takový svátek. Salesiáni mezi čtvrtí a zbytkem města staví novou školu a kostel, které by měly být mostem mezi Romy a Bulhary. 

    A proč jsem se vlastně rozhodla jet? Prvním impulsem pro mě byla slova papeže Františka na Světových dnech mládeže v Krakowě v roce 2016. Papež nás vybízel k aktivitě, nebuďte pohovková mládež, buďte vy hybateli tohoto světa. A tak jsem se rozhodla udělat něco dobrého pro tento svět. Nakonec to ale dobro přineslo mně. 

   A co jsem tam vlastně dělala? Kromě doučování dětí jsme s nimi měli hry, kroužky, spolča, tábory. Takovým bonusem ke všemu byl duchovní život, který jsme tam žili spolu se salesiány i dětmi. Každý den jsme tak měli společnou modlitbu i mši svatou. Při doučování jsem často učila i větší děti jen písmena. Úroveň školy v romské čtvrti není dobrá a děti často ani nejsou motivovány tam chodit. S dívkami jsem měla kroužek vaření, kde jsme se učily jednoduchá jídla. Holky se vdávají už od 12 let a často zůstávají doma a starají se o děti a domácnost. Ve vaření holky viděly smysl, na rozdíl od počítání. 

   Abychom děti motivovali k učení, dostávaly za doučování body, za které mohly každý měsíc jezdit na výlet. Děti byly nadšené, někdy to bylo poprvé, co vůbec opustily svou čtvrť. 

   Na salesiánském díle se mi líbilo, že se nestarají jen o děti, ale o celé rodiny. Když dítě vyroste a založí vlastní rodinu, salesiáni ho navštěvují a pomáhají mu se protloukat životem. Ať už dítě skončí s krásnou rodinou a prací, nebo ve vězení, salesiáni jsou stále v kontaktu a pomáhají dál. 

   Během roku se toho událo hodně, zavítal k nám také papež František. Děti se tak podívaly do hlavního města, Sofie. Když kolem projížděl papež, vzala jsem jednoho kluka na záda, aby viděl. Když se papež blížil, začal mi za krkem nadšeně poskakovat a výskat. Já jsem papeže neviděla, ale možná bylo mnohem lepší vidět papeže očima toho kluka než vlastníma. 

   Byla jsem také na romské svatbě, přesněji řečeno nišanu. Romové tam nemají nikoho, kdo by budoucí manžele oddal. Nišan probíhá tak, že budoucí manželé spolu stráví noc a druhý den je oslava na ulici. Novomanželé tancují a do prostěradla vybírají peníze na svůj budoucí život. Aby byla svatba platná, musí být na prostěradle krev, prý se to dneska někdy řeší tím, že zabijí slepici. Romové dávají důraz na čest, proto se dívky vdávají tak brzy, aby se zaručilo, že jsou ještě panny. Svatba je pro Romy důležitá, a přestože jsou chudí, tak svatba je honosná. 

   Přijela jsem učit děti, ale možná, že ony mě toho naučily víc. Jedna holčička vyráběla už asi třetí náušnice. Zeptala jsem se jí, pro koho je má. Pro mámu, řekla. Docela mě to zarazilo. Její máma se o ni nestará a pracuje v cizině. Holčička mi tím přiblížila Boží bezpodmínečnou lásku. Jindy jsem zase s jiným dítětem jela na bruslích, které si děti střídaly. Bála jsem se, abychom nespadly, a tak jsem chtěla zpomalit, ale holčička mi řekla: „Neboj se, Bůh je pořád s náma!“ 

   S dětmi to bylo někdy složité, byly vnitřně zraněné. Najít si cestu do jejich srdce bylo jako najít cestu v bludišti. Ale když jste si tu cestu jednou našli, nemohli jste už vyjít ven. 

Slávka Sychrová