Návod: Jak přijímat na ruku

  Milí farníci! Chtěl bych napsat pár řádků k podávání na ruku. Věřím, že každý z nás má svůj způsob, jak nejraději eucharistii přijímá a je to tak jistě v pořádku. Je asi normální, že mi je znám ten „můj způsob přijímání“ a o ten druhý se až tak moc nestarám. Nemusí to nutně znamenat, že co neznám, musím být špatné. Navíc přijímání do úst i na ruku patří mezi dva stejně hodnotné způsoby přijímání, jak o tom rozhodli naši biskupové v roce 1997 a jak to bylo potvrzeno i z Vatikánu. 

Možná jsme tomu tehdy nevěnovali až zas tak velkou pozornost, že jsme měli právě ten svůj způsob přijímání a neměli jsme důvod ho měnit. Jak nám ukazuje situace ohledně hygienicko-epidemiologických opatření, mohou nastat situace, které to od nás mohou vyžadovat. Vypadá to, že přijímání na ruku se zdá být bezpečnější, nebo s menším rizikem. 

  Zkusme tuto situaci vzít jako výzvu pro náš duchovní život a zkusme se seznámit s druhým způsobem přijímání. Budeme se možná i divit, co všechno toto gesto může vyjadřovat. 

Nejprve zcela prakticky: Věřící předstoupí před kněze tak, že položí dlaně na sebe: pravák pravou dospoda a levou navrch, levák opačně. Ruce drží zhruba ve výši prsou. Kněz pozvedne hostii, řekne „Tělo Kristovo“ a přijímající odpoví: Amen.“ Poté mu kněz položí hostii na rozestřenou dlaň. Přijímající buď hned na místě uchopí hostii prsty pravé ruky (levák prsty levé ruky) a vloží si ji dost úst, nebo poodstoupí krok stranou a tam postupuje stejně. 

 K tomu jedno důležité upozornění: S hostií neodchází dál do kostela (jinak ho podávající právem zadrží), nad hostií nekoná žádnou soukromou adoraci, je mu podána v tuto chvíli proto, aby ji přijal. Také není možné dávat si hostii z dlaně přímo do úst (jako když dětem nasypete na dlaň malé bonbóny). 

  Teď ještě něco ke smyslu a významu podávání na ruku. Jde o nejstarší způsob přijímání, se kterým se setkáváme už u apoštolů. O způsobu, jak měli věřící přijímat tělo Páně, poučuje během postní doby katechumeny, kteří mají přijmout křest o velikonocích, svatý Cyril, jeruzalémský biskup ve 4.století: „Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz ,Amen‘. Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi je pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.“ (5. katecheze, č. 21) 

   Zaujalo mě, že prvním impulsem k novému obnovení staré praxe přijímání na ruku nebyli ani tak důvody praktické (i když podávat tělo Páně na ruku je pro kněze bezesporu snazší), ani hygienické (jsme mnohem více citliví na dotyk cizích prstů v oblasti jazyka a rtů, než byli lidé dříve), ani antropologické (děti se krmí, dospělí jedí sami), ale důvody liturgicko-teologické: aktivní účast (participatio actuosa), tak i požadavek pravdivosti znamení. 

Přijímání na ruku totiž vpojuje přijímajícího plněji do děje posvátné hostiny: kněz (biskup, jáhen… jako řádný rozdělovatel mu eucharistii dává a věřící jako ten, kdo se činně účastní, ji přijímá a vkládá do úst. Tedy: eucharistii si ani sám nebere, ani mu není jen do úst vložena, ale přijímající se může sám vhodně zapojit do děje sycení Kristových učedníků. 

To je můj pohled, který bych Vám rád nabídl teď v souvislosti s druhou vlnou pandemie v naší zemi. Vyzkoušejte přijímat tímto druhým způsobem, a pak se klidně vraťte k tomu, který je Vám bližší. 

 o. Petr Polívka