ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Aktuality

Ilustrace
22. 9. 2020
Návod: Jak přijímat na ruku
  Milí farníci! Chtěl bych napsat pár řádků k podávání na ruku. Věřím, že každý z nás má svůj způsob, jak nejraději eucharistii přijímá a je to tak jistě v pořádku. Je asi normální, že mi je znám ten „můj způsob přijímání“ a o ten druhý se až tak moc nestarám. Nemusí to nutně znamenat, že co neznám, musím být špatné. Navíc přijímání do úst i na ruku patří mezi dva stejně hodnotné způsoby přijímání, jak o tom rozhodli naši biskupové v roce 1997 a jak to bylo potvrzeno i z Vatikánu. Možná jsme tomu tehdy nevěnovali až zas tak velkou pozornost, že jsme měli právě ten svůj způsob přijímání a neměli jsme důvod ho měnit. Jak nám ukazuje situace ohledně hygienicko-epidemiologických opatření, mohou nastat situace, které to od nás mohou vyžadovat. Vypadá to, že přijímání na ruku se zdá být bezpečnější, nebo s menším rizikem.   Zkusme tuto situaci vzít jako výzvu pro náš duchovní život a zkusme se seznámit s druhým způsobem přijímání. Budeme se možná i divit, co všechno toto gesto může vyjadřovat. Nejprve zcela prakticky: Věřící předstoupí před kněze tak, že položí dlaně na sebe: pravák pravou dospoda a levou navrch, levák opačně. Ruce drží zhruba ve výši prsou. Kněz pozvedne hostii, řekne „Tělo Kristovo“ a přijímající odpoví: Amen.“ Poté mu kněz položí hostii na rozestřenou dlaň. Přijímající buď hned na místě uchopí hostii prsty pravé ruky (levák prsty levé ruky) a vloží si ji dost úst, nebo poodstoupí krok stranou a tam postupuje stejně.  K tomu jedno důležité upozornění: S hostií neodchází dál do kostela (jinak ho podávající právem zadrží), nad hostií nekoná žádnou soukromou adoraci, je mu podána v tuto chvíli proto, aby ji přijal. Také není možné dávat si hostii z dlaně přímo do úst (jako když dětem nasypete na dlaň malé bonbóny).   Teď ještě něco ke smyslu a významu podávání na ruku. Jde o nejstarší způsob přijímání, se kterým se setkáváme už u apoštolů. O způsobu, jak měli věřící přijímat tělo Páně, poučuje během postní doby katechumeny, kteří mají přijmout křest o velikonocích, svatý Cyril, jeruzalémský biskup ve 4.století: „Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz ,Amen‘. Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi je pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.“ (5. katecheze, č. 21)    Zaujalo mě, že prvním impulsem k novému obnovení staré praxe přijímání na ruku nebyli ani tak důvody praktické (i když podávat tělo Páně na ruku je pro kněze bezesporu snazší), ani hygienické (jsme mnohem více citliví na dotyk cizích prstů v oblasti jazyka a rtů, než byli lidé dříve), ani antropologické (děti se krmí, dospělí jedí sami), ale důvody liturgicko-teologické: aktivní účast (participatio actuosa), tak i požadavek pravdivosti znamení. Přijímání na ruku totiž vpojuje přijímajícího plněji do děje posvátné hostiny: kněz (biskup, jáhen… jako řádný rozdělovatel mu eucharistii dává a věřící jako ten, kdo se činně účastní, ji přijímá a vkládá do úst. Tedy: eucharistii si ani sám nebere, ani mu není jen do úst vložena, ale přijímající se může sám vhodně zapojit do děje sycení Kristových učedníků. To je můj pohled, který bych Vám rád nabídl teď v souvislosti s druhou vlnou pandemie v naší zemi. Vyzkoušejte přijímat tímto druhým způsobem, a pak se klidně vraťte k tomu, který je Vám bližší.  o. Petr Polívka(čerpáno z katechezí  k přijímání na ruku z roku 1997 brněnských acta curie)
Ilustrace
10. 9. 2020
Spolčo pro děti slaví 5 let
  Milé děti, milí rodiče, milé animátorky, milé katechetky a milí farníci! Bylo to o prázdninách v Mrákotíně v srpnu 2015, kde se konal druhý farní tábor, kterého se tehdy účastnilo neuvěřitelných 27 dětí. Bylo to pro mě osobně velké překvapení, v porovnání s prvním v Lovčicích, na kterém těch dětí byla třetina a ještě opravdu s velkým věkovým rozpětím. Byl jsem překvapený, kde se děti vzaly. Ještě větší překvapení bylo, že šlo převážně o děti přímo z naší farnosti, kterých se mi předtím nezdálo, že bychom tolik měli. Navíc mě zaskočila otázka rodičů po přihláškách do náboženství, hned po příjezdu s dětmi ještě u autobusu. Měl jsem z toho opravdu radost a bylo mi jasné, že pokud mám pro děti ve farnosti dělat víc, tak teď je ten pravý okamžik. Je tu opravdové nadšení a zájem ze všech stran.  Mým velkým přáním bylo, aby se nám společenství, vytvořené s dětmi během tábora, podařilo udržet i během školního roku. Bylo mi jasné, že k tomu se nestačí jen vidět v kostele a v náboženství, že děti potřebují spolčo. A tak jsem se obrátil na Julču a Slávku, první animátorky, zda by si něco takového dovedly představit. Jejich kladná odpověď i zájem dětí i rodičů se na potáborovém setkání 20. září 2015 stala skutečností a 4. října 2015 se děti sešly k prvnímu spolču a na druhé dorazil klokan, který dostal jméno Ignác. A od neděle 18. října 2015 putuje mezi našimi dětmi a rodinami a jezdí s námi samozřejmě i na tábory, výlety i víkendovky.    Dnes se dětem už třetím rokem věnují Anička, Lucka a Kristýna, další šikovné animátorky, které děti, spolčo i farnost dostali. Vzpomínám si na jejich první spolčo výlet do Obyčtova, který pro mě byl jasným signálem, že spolčo i dál bude v dobrých rukou. Dnes už to jsou stejně zkušené animátorky jako Julča a Slávka. Měl jsem radost, že se letos na táboře opět mohly děti vidět i se všemi svými animátorkami a mohly něco pěkného prožít.  V neděli 18. října 2020 bych rád poděkoval za spolčo: za všechny děti, animátorky i rodiče slavnostní bohoslužbou v 9:30, kterou budou doprovázet děti a animátorky ze spolča, ale počítáme i s rodiči a všemi ostatními farníky, že nám se zpěvem pomohou. Po ní bychom se přesunuli na faru, a když nám počasí bude přát, tak i na farní zahradu, kde bychom pokračovali v oslavě. Byl bych rád, aby se mohli vidět, popovídat si a něco zažít nejen děti, ale i mládež, rodiče i další sourozenci, zkrátka všichni, kterým leží na srdci děti a rodiny naší farnosti. S pomocí rodičů bychom se pokusili nachystat i nějaké obědové pohoštění, abychom nemuseli koukat na hodinky a starat se doma o oběd. Nemusí jít jen o rodiny dětí ze spolča, když slaví spolčo, tak slaví celá farnost, koneckonců bez jejích modliteb by spolčo letos neslavilo 5 let.  Velkou pomocí by pro nás bylo, kdybyste nám mohli dát vědět, že se na faru se svou rodinou chystáte, aby se nám lépe podařilo nachystat pohoštění, aby ho nebylo moc ani málo. Nejlépe do středy 14. října. o. Petr Polívka
Ilustrace
9. 9. 2020
Mariánský sloup
  V naší farnosti se několik let konaly 3. dne v měsíci modlitby a bohoslužby za obnovení mariánského sloupu v Praze. 15. srpna letošního roku dospělo více než dvacetileté úsilí o nápravu vandalského činu z 3.11.1918 ke šťastnému závěru a obnovený mariánský sloup byl v Praze panem kardinálem Dukou posvěcen. Po slavnostní mši sv. v Týnském chrámu vyšel průvod biskupů, kněží a pozvaných hostí za zpěvu loretánské litanie na Staroměstské náměstí. Z projevů, které tam zazněly, stojí určitě za zmínku slova pražského radního Jana Wolfa, který má obrovskou zásluhu na tom, že zastupitelstvo města Prahy dalo ke stavbě svolení: „Děkuji všem, kteří se na tento úmysl pomodlili byť jen jediný Zdrávas.“ Nejkrásněji poděkoval všem příznivcům i odpůrcům, se sobě vlastní pokorou, skromností a dobrosrdečností, jen několika málo, avšak o to milejšími a působivějšími slovy akademický sochař Petr Váňa - vytrvalý a hrdinný tvůrce sloupu. Doufejme, že dojde naplnění i veřejný slib starosty Prahy 1, který slavnostně prohlásil, že pražští hasiči, jejichž předkové se – byť možná zmanipulovaně – podíleli na stržení sloupu v r. 1918, budou obnovený sloup opatrovat a chránit.    Nezapomenutelným momentem byl pro zúčastněné na náměstí, kde se před 72 lety komunistická ateistická diktatura chopila moci, zpěv písně „Kristus vítězí“… Když odpoledne vysvitlo slunce, bylo nádherné pozorovat návštěvníky Prahy, kteří zcela samozřejmě odpočívali na stupních sloupu a v příjemném stínu vrhaném sochou Panny Marie. Jako by tam sloup vždy byl a patřil, jako by těch 102 let bez něj nebylo.    Poděkování patří našim farníkům manželům Dohnálkovým, kteří s iniciativou modliteb za obnovení mariánského sloupu v naší farnosti začali a po léta je vytrvale organizovali. Poděkování patří také otci Petrovi, který tuto iniciativu podporoval obětí mše svaté. Je neuvěřitelné, že právě nám byla dopřána ta veliká milost, po které celé generace toužily, a mohli jsme se obnovení mariánského sloupu v Praze nejrůznější formou účastnit. Bohu a Panně Marii díky!  Miloslav Trmač
Ilustrace
8. 9. 2020
Náš farní tábor 2020 aneb putování Malého stromu
Dne 8. srpna se 28 malých táborníků vydalo za dobrodružstvím, které si pro ně připravili vedoucí z naší farnosti. Letošní tábor začal netradičně dopolední mší sv. v kostele na Křenové s rodinami a pak už si děti přebrala indiánská babička a dědeček a odvezli si je na venkov. Kmen Čerokíjů se usadil v Diecézním centru života mládeže „MAMRE“ v Osové Bítýšce. Hned po příjezdu byli malí indiáni rozděleni do klanů a šli si vymýšlet vlastní název a pokřik. Po chvilce se nám představili tyto 4 klany: Apačové, Vlčí válečníci, Klan Velkého ducha a Černí vlci. Pak na indiány čekalo překvapení! Doběhli poslové se zprávou, že blízko od jejich tábora se usadil jiný kmen a rád by nás poznal. A tak se naši odvážní indiáni vydali na cestu. Když jsme dorazili do jejich tábora, indiáni z druhého kmene nás uvítali rituálním tancem kolem ohně s bubny a následoval rituál pokrevního bratrství. Na rozloučení nám ještě pověděli moudrou pověst a pak už nastal čas vrátit se do našeho tábořiště. Druhý den dopoledne indiány čekal duchovní posilující program a vyrábění čelenek, za které si v průběhu tábora mohli dávat pera, která získávali ve zkouškách Orlích per. Získat orlí pero nebylo jednoduché, ale přesto se dětem dařilo výzvy plnit. Mohli dostat například Péro přátelství, důvěry, indiánského běhu, hladu, mlčení. Kromě čelenek si vyráběli i indiánská batikovaná trička. Odpoledne náš tábor přepadla střevní viróza a tak jsme si zahráli běhací hru s názvem „Latrína“. Večer jsme šli do krásné farní kaple slavit mši sv. a po ní jsme na zahradě zapálili zahajovací oheň, opíkali buřty a zpívali táborové písničky s kytarou.  Další dny probíhaly v podobném duchu. Dopoledne jsme si vždy poslechli mysl posilňující slova od otce Petra a pak nad nimi v klanech přemýšleli a nakonec jsme naše nápady prezentovali ostatním klanům. Odpoledne jsme pak hráli hry, ve kterých jsme soupeřili s ostatními klany a získávali body pro tým. Výjimku tvořilo workshopové odpoledne, kdy se dětem starší indiáni rozhodli předat něco ze svých zkušeností. Děti se tak mohly naučit střílet z luku, rozdělávat oheň a péct nad ním, vyrábět lapač snů, náušnice a jiné tradiční ozdoby. V úterý jsme našli dopis od našeho předka Bílého vlka, který nás vyzval, abychom se vydali hledat jeho tajné místo. A protože měli naši indiáni odvážného ducha, rozhodli se předkův dopis následovat a i přes všechny nástrahy se jim podařilo tajné místo najít. Nesmíme zapomenout, že celý tábor nám paní kuchařky připravovaly každý den pět skvělých jídel a myslím si, že nikdo z tábora neodjížděl s kilem navíc. Tímto bychom chtěli poděkovat otci Petrovi za zajištění celého tábora a Petře Blahákové za skvělou organizaci tábora a funkci zdravotnice.   Anna Grézlová Jak vypadaly naše předchozí tábory?RAJNOCHOVICE 2019VELKÉ LOSINY 2018CHARVÁTY 2017OPATOV 2016MRÁKOTÍN 2015LOVČICE 2014
Ilustrace
5. 7. 2020
Zážitky z pouti za patronkou rodin
Milí farníci, dovolte mi, abych se s Vámi podělila o své zážitky z pouti za patronkou rodin, svatou Zdislavou, ke které mám zvláštní vztah. Když jsem se vdávala, snila jsem o velké rodině. Ale všechno bylo jinak. Napřed děti nepřicházely a pak po první dceři jsem o dvě děti přišla. Nakonec se podařilo. V roce bl. Zdislavy jsem počala další dítě. Celých devět měsíců jsem se k bl. Zdislavě modlila. Podle lékařských prognóz jsem měla celé těhotenství proležet, ale vše proběhlo nad očekávání lépe. Když se pak narodilo děvčátko, dostalo jméno Zdislava.  O několik let později jsem se i s dětmi do Jablonného vydala, abych za děti poděkovala a malé Zdislávce patronku sv. Zdislavu ukázala. Dodnes mám tuto velkou pouť v živé paměti.  Když jsem se letos v zimě od o. Petra dozvěděla, že s farností plánuje pouť ke sv. Zdislavě, okamžitě jsem se přihlásila. Z několika možných termínů byl vybrán víkend koncem června. O toto datum se sv. Zdislava asi také postarala, protože dříve by se pouť kvůli pandemii nemohla uskutečnit.  Brzy ráno v sobotu 20. června vyjel z Brna plný autobus poutníků. Odpoledne po příjezdu do Jablonného jsme procházkou kolem studánky sv. Zdislavy došli k bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Zde nás provedl kostelem i kryptou představený kláštera dominikánů P. Pavel Maria Mayer OP. Poprvé jsem stála přímo vedle ostatků světice v rakvi. Společně jsme se pomodlili a prosili za všechny rodiny. Pocity vděčnosti, lásky i obdivu se nedají slovy vyjádřit. V bazilice jsme ještě mohli slavit s o. Petrem mši svatou. Po přichystaném občerstvení bratry dominikány jsme odjeli do kláštera k sestrám do Jiřetína, kde na nás čekala teplá večeře a postýlka.  V neděli hned po snídani jsme odjeli ke hradu Lemberk, abychom tam byli ještě před otevřením pro běžné návštěvníky. V kapli, do které chodívala také sv. Zdislava, jsme prožili nedělní mši svatou. Potom nás průvodkyně provedla přístupnou částí hradu. Zajímavostí v kapli je zobrazení andělů. Andělé u stropu jsou krásní nebeští, ve spodní části jsou padlí s netopýřími křídly. Gotický hrad založený ve 13. století manželem sv. Zdislavy, panem Havlem z rodu Markvarticů, byl postupně přebudován na renesanční a pak i barokní zámek. V 17. století byl zámek obýván nizozemským rodem Bredů, posledními majiteli před znárodněním byli Clam-Gallasové, kteří podobně jako sv. Zdislava pomáhali všem potřebným.  Poblíž dnešního zámku je letohrádek s okrasnou zahradou, do níž rodina Bredů nechala umístit sochy a fontány. Od letohrádku vede cesta lipovou alejí ke studánce a zpět do Jablonného. Po cestě ještě míjíme Markvartický rybník. Na protějším břehu se rýsuje bazilika v Jablonném. Procházím tiše a dýchám přítomnost sv. Zdislavy. Tudy chodila, aby pomáhala svým chudým nemocným. Musíme zpět do Brna, ale všechny prožitky si s sebou v srdci odnášíme. Svatá Zdislavo, oroduj za nás a naše rodiny! TŠ Jak bylo ta pouti z pohledu nejmladších poutníků?
Ilustrace
2. 7. 2020
Farní pouť ke svaté Zdislavě
Dne 20. 6. jsme se vydali já, máma a Káťa na farní pouť. Ze zastávky Životského jsme jeli autobusem do Jablonného v Podještědí. Samozřejmě jsme zastavovali na benzínkách, abychom si odpočali. Až jsme dojeli do Jablonného, tak jsme šli ke studánce svaté Zdislavy. Tam jsme si napustili vodu a pokračovali jsme k bazilice. Tam byla prohlídka baziliky s návštěvou hrobu svaté Zdislavy. Tam jsme se pomodlili a pak jsme šli na mši svatou do baziliky. Po mši jsme si koupili suvenýry a šli jsme posedět k pohoštění, které nám připravili dominikáni. Poté jsme pokračovali v cestě na ubytování. K večeři byl řízek, ale Káťa měla smažený sýr a byl fakt hóóódně tlustej. K přechodu na druhou budovu, kde bydlela Maruška s babičkou byla půda a fakt hodně hezký most s posezením. Večer jsme slyšeli, jak někdo hrál na klavír a šli jsme se s Maruškou a Káťou podívat. Ty dvě holky (já se omlouvám, jestli se Vás dotknu, ale už si nepamatuju, jak jste se jmenovaly) tam hrály moc hezký písničky. Stála jsem tam a zírala. Potom jak odešly, tak jsme tam hráli. Potom přišla i mamka a Maruščina babička a Káťa si šla pro kytaru a zpívaly jsme písničky až do večerky. V neděli 21.6. ráno před snídaní jsme šli do kaple na ranní modlitbu. Bylo to tam vážně HOOODNĚ HEZKÝ. Poté jsme se vydali na snídani. Byl loupáček s máslem a borůvkovou, nebo jahodovou marmeládou v těch malých kapslích. Po snídani jsme jeli autobusem na hrad Lemberk. Tam byla mše, prohlídka a potom následovala cesta ke studánce a pak jsme jeli do Jablonného na oběd. Měli jsme na oběd buď vepřoknedlozelo, nebo kuřecí plátek s rýží. Poté jsme už opravdu jeli domů. Anna Marie Blaháková To byl hodně dobře prožitý víkend
Ilustrace
28. 6. 2020
To byl hodně dobře prožitý víkend
   Nepatříme do farnosti P. Marie Na Křenové, manžel ale dochází celkem pravidelně na večerní mše sv., když se vrací z práce. Jednou přinesl domů informaci, že farnost jede na pouť ke sv. Zdislavě do Jablonného. Patronka rodin je naše oblíbená světice, letošní jubileum a program pouti byla výzva se přihlásit. Zkusili jsme to. A byli jsme zařazeni mezi vaše poutníky.     Chceme poděkovat P. Polívkovi i všem účastníkům pouti: že jsme tedy vůbec mohli jet, za hezké přijetí do vašeho společenství, za pěkné prostředí během celé pouti, za modlitby v autobuse i na poutním místě, mše sv.     Byli jsme nadšeni programem pouti. Pěší začátek kolem Zdislaviny studánky, potom vrchol pouti: návštěva baziliky se hrobem světice a pobožností u něho a následná mše sv. ke cti sv. Zdislavy. Nechyběl ani čas na nákup oplatek, pohledů a devocionálií a dokonce pohoštění v tamním dominikánském klášteře. A potom přesun krásnou severočeskou krajinou do nedalekého Jiřetína na teplou večeři a útulný nocleh.     Nedělní ráno jsme začali mší sv. na Lemberku v zámecké kapli. V Jablonném jsem byla už poněkolikáté, ale mši sv. na Lemberku jsem zažila poprvé. Byl to pro mě velký zážitek – prožívat mši sv. v místech, kde žila se svou rodinou sv. Zdislava. Pak prohlídka zámku.     Potom jsme si ještě zašli pro vodu ke studánce a prošli jsme se do Jablonného, kde nás čekal objednaný dobrý oběd.     Vrátili jsme se – celá rodina – opravdu nadšení. Osmnáctiletá Terezka pronesla: „To byl hodně dobře prožitý víkend“.     Možná ještě úplně na závěr jednu poznámku: celá rodina se shodla, že pan řidič autobusu celou pouť svým profesionálním uměním, ale i vlídným, klidným a zbožným vystupováním podtrhl.   Za celou rodinu Lidmila Schejbalová
Předchozí měsíc  Říjen 2025  Následující měsíc
PO ÚT ST ČT SO NE
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31